p. Boček Rudolf

Pan Rudolf B. prožívá bezesporu spokojené svátky. Rozhodně spokojenější než ty loňské, které strávil po pádu na náledí v nemocnici. Když se zotavil, nebyla již odvaha být doma sám. Do stavení v Zalinách u Ledenic už se nevrátil. Z oddělení následné péče českobudějovické nemocnice jej převáželi rovnou do domova pro seniory na Dobré Vodě.

Jednolůžkový pokoj v nově zrekonstruovaném domově mu ale brzy zevšedněl a připadal si spíš jako v hotelu, než doma. Pan Rudolf B. toužil vrátit se domů. „Víte, já měl včely a to mi tady chybí. Nemůžete vyjít na zahradu a sledovat, jak včelky opylují květy. Nejste v té přírodě, nemáte ten výhled z okna.“

Pane Rudolfe, jaká byla vaše cesta domů z domova důchodců?

Mám několik sourozenců. Každý ale má své rodiny, sestra je sama také v domově důchodců, tak mi nemohou pravidelně pomáhat. Sestřičky v domově důchodců, ale chtěly mít jistotu, že o mne bude dobře postaráno, když bych odešel domů. Hůř chodím, jen s berlemi. Těžko bych si uklízel a potřebuji vše zařídit – nákup, pochůzky do lékárny, na poštu, k lékařce. Bez pomoci druhé osoby se z domu nedostanu.

Kde jste nakonec pomoc našel?

Když nemůže nikdo z rodiny, sociální pracovnice v domově důchodců mi říkala, že jediná cesta je pečovatelská služba, kterou si ale budu muset platit. No, platil jsem za pobyt v domově důchodců, zaplatím i za pomoc pečovatelek, když to znamená, že můžu být doma. Kdepak, doma je skutečně doma. Těžko jsem snášel jak nemocnici, tak domov důchodců. Lidé se kolem vás střídají, někteří tam navždy zavřou oči. To je hrozný, když to máte sledovat. No a ta péče o nemohoucí, vidět, jak ti lidé kolem vás už jen leží a sestřičky je chodí krmit, přebalovat, převlíkat… To na mě hrozně působilo a věděl jsem, že musím pryč.

Odešel jste tedy domů a zaplatil si pečovatelskou službu?

Nebylo to tak jednoduché. Přípravy trvaly asi dva měsíce. Jeden z bratrů souhlasil, že mi pomůže vše zajistit organizačně. Jsem mu za to moc vděčný. V domově důchodců našli pečovatelskou službu v Borovanech, Archu, která funguje každý den i v sobotu, neděli a ve svátek od rána do večera. A která byla ochotná ke mně jezdit. To potřebuji. Mám dvě berle, neohřeji si čaj, neumyji se… třikrát denně potřebuji pomoc. A je jedno, jestli je sobota anebo svátek.

Pracovnice Archy s bratrem několikrát byli u mě doma, než jsem se tam vrátil, a řešili kam dát madla, abych se mohl držet, když jdu do schodů. Vyřešili topení – stará kamna vystěhovali a dali mi tam přímotopy, vymalovali, vše mi perfektně připravili. Přijel jsem do vytopené, útulné světničky. Byl jsem šťastný. To si neumíte představit. Doma je doma.

Jak to zvládáte teď, po dvou měsících?

Já jsem se nebál. Kdybych měl obnovený řidičák a mohl chodit, měl jsem v plánu jezdit po vsi i na traktoru, který mi stojí v kolně. Ale to už bohužel nejde. Pečovatelky ke mně jezdí třikrát denně. Ráno pomůžou se snídaní, ustelou postel a řekneme si co nakoupit. V poledne mi přivezou a připraví oběd, rád si s nimi povídám. Uklízí mi, perou i žehlí. To jsem moc rád. Večer připravujeme večeři, pomáhají mi s hygienou a toaletou. Můžu se na ně spolehnout. Střídají se, všechny jsou pěkný, ale bohužel vdaný. Jo, když jsem byl ještě štramák, děvčata za mnou jezdila až z Třeboně.

Není pro vás pečovatelská služba drahá? Může si takovou pomoc sám senior dovolit?

Jak se to vezme. Většinu návštěv jsou u mne děvčata půl hodiny, za to platím 50 korun. Jen když mne koupají anebo mi dělají větší úklid, trvá to déle. K lékařce mne vozí jen, když potřebuji. Nákupy a pochůzky jsou asi za 30 korun – snažíme se vše plánovat najednou, aby nemusely nakupovat dvakrát v týdnu, ale jen jednou. Průměrně za každodenní péči platím měsíčně 5 tisíc. A vezměte si, že v domově důchodců jsem platil přes deset tisíc korun. Takže se mi to určitě vyplatí. Jsem doma. Navíc mám příspěvek na péči, který na úhradu za služby Archy také využívám.

Je něco co vám znepříjemňuje pobyt doma?

Ne. Jednoznačně ne. Měl jsem v dezolátním stavu koupelnu. To víte, desítky let sloužila, vloni ji nikdo nepoužíval, bylo to znát. Pečovatelky mi zajistili instalatéra. Dobrovolník, který pro ně pracuje. A ten mi to dal do pořádku. Pouze za cenu nákupu materiálu a proplacení cesty. To je milé.

Bojím se, kdybych zase někde padnul, teď je zima, to je nejhorší, že než přijedou pečovatelky, nedovolám se pomoci. Zařizují mi tedy nějaké tlačítko tísňové pomoci. Budu nosit na ruce náramek, který když v případě nouze zmáčknu, spojí mne s někým, kdo mi zavolá pomoc. Na to se těším, budu mít větší klid.

Jaká jsou vaše přání do Nového roku?

Já jsem šťastnej, že jsem doma a že to jde. Děvčata jsou na mě hodný. Myslím, že spolu vycházíme výborně. Bratr mi zařídí co je potřeba kolem domu. Jestli budu trošku líp chodit, půjdu i na schůzi dobrovolných hasičů tady v Zalinách. Leta jsem tam chodil. Byl bych rád, kdybych věděl co je nového. Mým snem by bylo mít zase svoje včely, ale to už je nad moje síly. Bohužel. Mám ale na co vzpomínat a hlavně víte, opravdu jsem rád, že můžu být doma.

:-)